Indie (cestopis) (Republic of India)

Zvětšit :::

Název CZ: Indická federativní republika Název ENG: India Originální název: Republic of India Hlavní město: Dillí (7 450 000 obyv.) Počet obyvatel: 1 101 088 000 Rozloha (km2): 3 287 590 Hustota osob/km2: 335 Umístění: Jižní Asie Sousedi: Bangladéš, Bhútán, Čína, Nepál, Pákistán Úřední jazyky: hindština, angličtina Gramotnost: 59,8 % Náboženství: hinduisté (80%), muslimové (12%), křesťané (3,5%) Národnostní složení: Hindové (28%), Bihárci (10%), Bengálci (10%), Telugové (8%), Maráthové (8%) Politický stav: republika Členství v mezinárodních organizacích: OSN, Commonwealth Měna: indická rupie (INR) = 100 paisů Kurz (Kč): 100 rupií = 57,367 (25. 8. 2005) Časové pásmo: UTC 5:30, IST (Indian Standard Time) Mezinárodní zkratka: IND Doména (internet): .in Předvolba (telefon): 0091, 00919, 009179, 009180, 009122, 009133, 009140, 009144, 009111314 Ekonomika: Chudý a zaostalý stát. Inflace 5%, nezaměstnanost kolem 10%, hospodářský růst nad 6%, zahr. dluh 98 mld. USD. Hlavní odvětví ekonomiky: zemědělství HDP (USD): 3 022 mld. HDP (na 1 obyv. v USD): 2 900 Vodní plocha (km2): 314 400 Velká města: Uhra, Bombaj, Džajpur, Kalkata Hlavní řeky: Brahmaputhra, Ganga, Krišna Moře: Arabské moře, Bengálský záliv, Indický oceán Podnebí: tropický pás Úhrn srážek: v oblasti hl. města 710 mm, na severovýchodě 1 630 mm, na jihozápadě 4 000 mm, v oblasti města Čérápundží (1 313 m n. m.) až 11 000 mm Roční teploty: v oblasti hl. města 14,4°C (v zimě) až 31,8°C (v létě), na severovýchodě 19,6°C (v zimě) až 29°C (v létě), v oblasti města Čérápundží 11,8°C (v zimě) až 20,5°C (v létě) Reliéf: pohoří Himálaj klesá k jihozápadu do rovin Paňdžábu a Indoganžské nížiny, která se táhne od západu země k východu; centrální část země tvoří vrchoviny a plošiny Dakkhinu; na jihozápadě leží Děkanská plošina, která je omezena pohořím Západní Ghát; pobřeží Bengálského zálivu je lemováno nevysokým pohořím Východní Ghát; nejvyšší hora Kangčhendzönga (8 598 m n. m.) Flora: savany, subtropické deštné lesy Fauna: velmi bohatá; velbloud jednohrbý, sledi, garnáti, sardinky, makrely, kareta, gazela pižmová, velbloud jednohrbý, indický drop veliký, ganžský krokodýl (gaviál), slon, indický nosorožec, divoký býk (gaur), asijský lev, tygr bengálský, sněžný levhart, kobra indická Využití plochy: orná půda (55%), lesy (26%), pastviny (4%), ostatní (10%) Zajímavosti (architektura): Tádžmahal (nedaleko Ágry), Zlatý chrám (Amritsar), Parlament, Palác větrů (Džajpur), památník císařovny Viktorie (Kalkata), nádraží Victoria (Bombaj), chrám Lingaradža, chrám Mínaksí (nedaleko Bengalúru) Historie: Vznik nejstarší civilizace na tomto kontinentě se datuje do roku 2500 př. n. l. Po tisíci letech na toto území vpadli Árjové. Začali se zde usazovat, zakládali města a šířili vzdělanost. V 6. stol. př. n. l. vznikla dvě nová náboženství – džinismus a buddhismus. Ve 4. stol. n. l. zahájen zlatý věk hinduistické civilizace. Vpáde Hunů v následujícím století však znamenal její zánik. V roce 712 obsadili sever země muslimští dobyvatelé z Arábie a v roce 1001 turecký sultán rozšířil islámskou moc. V roce 1519 podnikal sultán Bábur nájezdy na území Indie. Obsadil značná území a jeho vnuk území rozšířil po celé severní Indii. Od 16. stol. zde začali vznikat první obchodní stanice. Byli to hlavně Portugalci. Ti si udrželi monopol na obchod s Indií až do 17. stol. Kolem 18. stol. získala Britská indická společnost rozhodující vliv v Indii. Do poloviny 19. stol. se dostal prakticky celý Indický subkontinent pod britskou nadvládu. Roku 1857 Vypuklo velké indické povstání. Povstání bylo dost drasticky potlačeno. V roce 1859 se India stala britskou korunní kolonií. Roku 1885 založen Indický národní kongres. Roku 1935 schválil britský parlament tzv. zákon o vládě v Indii a novou indickou federální ústavu. Ta však nikoho neuspokojila. Nezávislost získala Indie až v roce 1947. Rozpory mezi muslimy a hinduisty vedly k rozdělení země a vzniku Pákistánu (na severozápadě a východě, kde byly převážně muslimské oblasti). Indie si ponechala území s většinou hinduistického obyvatelstva. Ve 2. pol. 20. stol. došlo k několika válečným konfliktům mezi oběma zeměmi. Poslední konflikt v roce 1971 skončil vznikem nového samostatného státu Bangladéše z bývalého Východního Pákistánu. Popis státu: Druhý nejlidnatější stát světa, který postupně dohání Čínu. Dle rozlohy patří na přední místa. Země má množství bohatých nerostných surovin (černé a hnědé uhlí, ropa, zemní plyn, železná ruda, ovovo, uran, zlato, stříbro, síra, chrom, mangan, bauxit a azbest. Země využívá hlavně energii tepelnou, vodní, ale i jadernou. Pěstovanými plodinami jsou kukuřice, rýže, ječmen, pšenice, proso, sorgo, brambory, batáty, cukrová třtina, luštěniny, maniok, hrách, sója, řepka, slunečnice, kokosové ořechy, seznam, káva, čaj, citrusy, juta, banány, hrozny, rajčata, ananasy, pomeranče, citróny, tabák, konopí, bavlna. Chová se skot, ovce, kozy, osli, prasata, koně, velbloudi, buvoli, drůbež. Vývoz: drahokamy, kůže, čaj, koberce, textilní zboží a potraviny. Dovoz: ropa, stroje, umělé hnojivo, automobily, spotřební zboží. Hlavními obchodními partnery jsou USA, Velká Británie, Čína, Německo a Belgie. Indie: Očima cestovatele... Indie od 5.3.2002 do 26.3.2002 5.3.2002 - Úterý Vstal jsem v 6.00 a vyrazil na letiště. Po cestě jsem potkal Pavla s Markem. Palubní vstupenky nám tiskli v 7.02 a v 7.05 byl nástup do letadla. Letěli jsme přes Miláno do města Mumbay (bývalý Bombay). Let byl bez problémů, i když se nám snažili už v letadle (Alitalia) vnutit vegetariánskou stravu. To jim nevyšlo a museli dotlačit i masitou stravu (Jestli se rybí pomazánka dá nazvat masem). 6.3.2002 - Středa Doletěli jsme okolo 1.00 ráno místního času (čas je posunut o 4.5 hodiny dopředu oproti česku, což je dost netradiční). Máme sebou opět pouze jeden batůžek pro mě a Pavla, ale nožík jsme museli poslat zavazadlovým prostorem. Proto čekáme na to až nám na páse dojede obálka s nožíkem. Nakonec nám ji donesla jedna Indka. U pásu jsme se seznámili se dvěma Češkami, které se taktéž rozhodly procestovat Indii a nevěříme svým uším, když slyšíme, že taky vůbec neví, kam pojedou (stejně jako my). Což nás vyvádí z omylu, že snad jen my jedeme někam, a kam jsem se dozvěděl až v letadle. Měl jsem za to, že letíme do Dillí. Domluvili jsme se, že společně doputujeme na vlakové hlavní nádraží, což ve městě, které má 16 miliónů obyvatel není tak jednoduché. Napřed jsme se úspěšně vyhnuli naháněčům do taxíků a hotelů a došli na autobusovou zastávku. Místní autobusek nás hází na malé nádraží odkud jezdí co 10 minut vlak spojující všechna nádraží v Mumbaji. Něco jako nadzemní metro. Dojeli jsme na hlavní nádraží a teprve teď jsme se rozhodovali kam pojedeme. Zjistili jsme, že vlaky začínají jezdit až v 6 ráno a tak máme dost času alespoň trochu naplánovat co chceme vidět, kam vlastně pojedeme. Zaujali jsme pozici v jedné hale a místní lidé jsou tak tolerantní, že do této haly nejdou dokud ležíme na zemi uprostřed. Dokonce nám vybyl čas na to si zahrát karty. Asi v 5.00 se rozhodujeme, že se pokusíme dostat do města Varanasi (napříč celou Indií) a začít naše putování odtamtud, už proto, že vlaková jízdenka na cestu dlouhou zhruba 1800 kilometrů stála jen 200 rupií (cca 160 Kč). To, že to měla být ta nejhorší vlaková třída nám ze začátku nevadilo. Horší bylo, že to má odjíždět z jiného nádraží. Pavel se pokouší několikrát nastoupit do rozjetého vlaku, ale marně, proto již nastoupený Marek za jízdy vyskakuje a čekáme na další spoj na nádraží. Dojíždíme konečně na to správné nádraží a vidíme to, co bychom raději neviděli, tisíce a tisíce lidí čekajících až odemknou vlakové kupé aby se nahrnuli dovnitř. Když pracovníci dráhy zjístili, že máme lístky do nejhorší třídy bez místenky, za úplatu kolem nás tvoří živý štít a dřevěnými tyčemi mlátí všechny, kdo by se k nám chtěl přiblížit. Dovádí nás před ještě zamčený vagón a chvíli čekáme co se bude dít. Do vagónu asi po 10 minutách vstupuje několik ozbrojených vojáků a prohledávají jej, jestli se tam už někdo neskrývá, či tam není něco, co by tam být nemělo. Agresivita venku se stupňuje, lidé se tlačí jeden na druhého. Pro místní lidi je velká šance, že se do vlaku nedostanou a budou muset čekat dalších 24 hodin. Přibíhají ještě agresivnější strážnici a Marek asi nevynikal nad místňáky a tak schytal ránu holí taky. Nakonec nám otevřeli a doslova vtrháváme dovnitř vagónu. Dřevěné lavice dvě a dvě proti sobě (něco jako kupé) okamžitě obsazujeme. Sedí zde jeden voják, který dotěrné další přísedící vyhazuje, Ze začátku naší cesty sedíme sami, zavazadla nad námi. Postupně se místní otrkávají a sedí nás na jedné lavici třeba i 8. Vzhledem k tomu, že nás čeká cesta delší než 30 hodin jízdy, doslova bojujeme o každý centimetr čtvereční. Večer jsme vybojovali jednu polici na batožiny, na které se dá celkem pohodlně vyspat a Pavel s Markem zalézají na zem úplně pod lavice. Jakž takž se dá vyspat. 7.3.2002 - Čtvrtek Ve vlaku každou chvíli něco prodávají, nebo tančí a zpívají. Taky tam byl hráč na indickou flétnu a měl s sebou živou kobru. Paráda, když kobra vylezla ze svého košíku mezi přeplněný vlak. Nakonec se kobru podaří odchytit aniž by někoho uštkla (velký průšvih pro hinduisty, jelikož duše uštknutého člověka pak nikdy nebude reinkarnována). Po třiceti dvou hodinách dojíždíme do cíle cesty totálně rozlámaní a otlačení od té dřevěné lavice. Je poledne a my se vydáváme na pospas naháněčům taxíků. Děvčata jsme ztratili někde v davu, ale nevadí, nasedáme do taxíku, který nás vyhazuje asi 10 minut pěšky od řeky Gangy u jednoho hotelu, kde si okamžitě domluvíme cenu, hodíme věci na pokoj a vyrážíme do ulic. Řeku objevujeme asi po 20 minutách proplétáním se velmi rušnými ulicemi, kde jako dopravní prostředek dominuje rikša - chlápek šlapající na kole, kde vzadu je místo pro posed i 4 cestujících. Doprava je zcela chaotická a člověk před těmito cyklisty musí velmi rychle uskakovat. Častým výjevem je i živá kráva stojící uprostřed křižovatky a spokojeně přezvykující pletence živých květin. Krávy se po celém městě potulují a dostávají od lidí dary ve formě květin (které žerou) či zbytků jídla od lidí. Tento tvor tu žije zcela spokojeně, jelikož je posvátný. Po střechách běhají cele tlupy opic a ulice jsou přecpané lidmi a smečkami psů. Tak nějak se dá ve zkratce popsat místní ulice. Varanasi - město známé hlavně pro slavnost, kdy se spousta Indů na svátek 12.3.2002 chodí koupat do řeky Gangy právě v těchto místech. Taktéž pro ty, kteří chcou byt reinkarnovaní (a to chcou skoro všichni) věří, že pokud je jejich mrtvé tělo spáleno na břehu Gangy a popel a zbytky kostí je rozprášen do řeky, tak jde okamžitě jejich duše do dalšího narozeného. Hranice na kterých se pálí lidé proto hoří nonstop. Byli jsme svědky několika takovýchto pohřbů i pohřbů těl, které nejsou upáleny (děti, nakažení leprou, sebevrazi, šlapky a ti což umřou na uštknutí kobrou). Tyto těla se pouze zatíží kameny a hodí doprostřed Gangy (řeka se o ně postará). Dřevo v těchto oblastech je nesmírně drahé a takové jedno spálení vyjde na 20000 rupií (což jsou celoživotní úspory jedince). V příbytcích nad tímto spáleništěm čekají staří a nemocní na smrt. Běžný je pohled, kdy se člověk dívá do ohně a z něj trčí lidská noha. Po tomto zážitku jsme se šli v 19.00 podívat na hodinový rituál uctívání řeky Gangy a boha Krishny. Spousta lidí, spousta svíček, spousta zpěvu. V tomto mumraji jsme objevili človíčka - Čecha - který už v Indii pobývá pres 4 měsíce. Ten nás po tomto obřadu zavedl na koncert Indické hudby. Jíme skoro všechno. Mají tu hodně levné a chutné jídlo, bohužel je trochu ostřejší, ale na to si člověk zvykne brzy. Při koncertě je podáván jejich typický indický čaj (čaj s mlékem a spoustou cukru). Okolo půlnoci se vracíme na náš hotel a spánek už doprovází jen zuřivé nálety komárů a vytí psů z ulice. 8.3.2002 - Patek Únava předešlého cestování na nás doléhá plnou silou a máme problém vylézt z postele v poledne. Napřed v plném slunci vyrážíme na břeh řeky Gangy, kde pozorujeme spousty lidí konající ranní hygienu v řece. Naše kroky zamíří opět na místo spalování těl a tentokrát se nám podaří i něco nafotit a natočit (sice jsme viděni a úplatek nás stojí 50 rupií), ale záběry máme. Naše kroky vedou na nádraží, kupujeme lístky do New Jalpamburi (kousek od Darjeerlingu, což je již město ve výšce 2134 metrů a leží v Himalájích). Máme menší problém najít vlak, ale nakonec usedáme opět do vozové třídy pro nejchudší (nebo ty, co si nestihli koupit lístek tak před týdnem aby měli místo) a jedeme celou noc. 9.3.2002 - Sobota Ráno nám průvodčí překvapeně říká, že jedeme úplně špatně, a že jedeme do Kalkaty. (Zajížďka celý jeden den). Paráda naštěstí jsme potkali (nebo on potkal nás) Inda hovořícího plynně anglicky. Nezbývá nám nic jiného, než do té Kalkaty dojet. Alespoň máme šanci z okna taxíku vidět rikše, kteří jsou zapřažení do kočárů a vozí lidi aniž by měli kolo (prostě jsou v kočáru zapřažení lidé místo koní). Taky fotíme jejich posvátný most, který se fotit nesmí. Akorát jsme dojeli na jiné nádraží a kupujeme lístek na vlak opět do New Jalpamburi. Přátelský Ind Chandra nás doprovodil až k vlaku aby se nám zase nestalo to, že bychom dojeli někam jinam. Nestalo. Nastupujeme do tohoto vlaku do námi známé kategorie, zaujímáme suverénně místa na nosičích pro zavazadla, že to až překvapilo místňáky a celou noc pohodlně cestujeme. 10.3.2002 - Neděle V Jalpanburi jsme v 9.00 ráno a hned nás odchytávají naháněči do Jeepu a jedeme 3 hodiny po tak prudké cestě, že v Česku by to bylo pravděpodobně považováno za nesjízdné. Šplháme do výšky nad 2000 metrů do městečka Darjerling a očekáváme výhled na Mont Everest. Škoda, že je zrovna opar, proto se ubytováváme a jdeme si prohlédnout město plné turistů a místních lidiček. Jejich kultura, oblékaní i vizáž je jiná než všude v Indii, místní obyvatelé jsou totiž šmrncnutí Tibeťany, kteří jsou velmi hezcí. Lidé se tváří i zde přátelsky, psi pobíhající po ulici jsou taktéž milí (doufáme, že jim to vydrží). Popíjíme čaj vypěstovaný na zdejších svazích. Tento čaj se vyváží do celého světa a je považován za velmi lahodný. V Darjerlingu jsme přečkali noc, která byla dosti chladná. 11.3.2002 - Pondělí Ráno okolo 11.00 jsme se poté, co z okna bylo vidět akorát mlžné údolí (v tomto období je to tu na denním pořádku, že se v horách drží mlha) vydali na cestu po horách k první lanovce, která byla postavena na území Indie. Původně jsme se chtěli touto lanovkou projet nad údolím, kde se pěstuje nejlepší zelený čaj na světě (teda alespoň to píše Lonely Planet), ale pro houstnoucí mlhu jsme to vzdali a zašli si raději do místní ZOO, kde mají několik druhů zvířat, která se nachází jen v oblasti Himalájí a také je zde centrum Himalájské turistiky a muzeum výstupů na Mont Everest. Odpoledne si ještě jdeme sednout do restauračky na čaj a jídlo a vydáváme se okolo trati vláčku, který je nazýván jako Toy Train, jelikož je tak maličký k velice známému budhistickému klášteru. Začíná pomalu pokrapovat, rychle se stmívá a mlha je už tak hustá, že se pomalu dá krájet. To je pravděpodobně příčinou toho, že jsou všichni mniši zalezlí ve svém chrámu. Procházíme si celý chrámový komplex, roztáčíme modlitební mlýnky a jdeme odchytit totálně přeplněný autobus do dolního města Siliguri. Dolu sjíždíme opět po strmých serpentinách a autobus má zjevně problémy se světly. Občas totiž jedeme úplně potmě. Po třech hodinách jízdy šťastně dojíždíme dolů a k vlaku je to ještě dobrých 5 kilometrů. Odchytávají nás rikšové se svým šlapacím trojkolem, a když nám říkají cenu za jakou nás dovezou k nádraží, neváháme a pozorujeme jak se tvrdě vydělávají peníze. Rikša šlape do pedálů jako divý až se z něj pot jen leje (není divu, když veze mě a Pavla najednou). Marek jede druhým rikšou a sám. Na nádraží nám ríkají, ze náš vlak má 2.5 hodiny zpoždění a tak vyrážíme do místních uliček najít něco k snědku. Jídlo v Indii je vesměs vegetariánské a hodně pálivé. Cena jídla je ve srovnání s českem úplně směsná a stejně tak i jízda vlakem (1600 kilometrů asi za 140 Kč). Po jídle se přemísťujeme na nádraží a jen sledujeme jak zpoždění neustále narůstá. Nakonec namísto 22.30 vlak přijíždí ve 3.00 ráno. Ještě stále doufáme, že stihneme dojet 12.3.2002 do Varanasi tak, abychom stihli svátek očistné koupele v řece Ganze. 12.3.2002 - Úterý Opět jedeme druhou třídou a hned zpočátku zaujímám pozici v poličce na zavazadla. Nakonec jsem v této poloze celých 20 hodin jízdy (když jsme namísto poledne projížděli stanici Varanasi - Mughal Serai až ve 21.30, rozhodli jsme se jet rovnou tímto vlakem dále. Koupel už beztak zkončila.) 13.3.2002 - Středa Po několika přestupech a jízdou autobusem jsme se dostali v 9.30 ráno do města Khajuraho, které je známé tím, že se na tomto odlehlém místě, kde jinak nic není nachází spousta chrámů, které byly postaveny okolo roku 1000 n.l. a i na svou dobu měly velmi zvláštní motivy soch. Jsou zde vytesány v nepřeberném množství výjevy z Kamasutry, nahé nymfy, bohové, lidé se zvířaty a polobohy. Prohlídka nám zabrala celé dopoledne. Všude v Indii se prohánějí tlupy opic a ani okolo těchto chrámů to nebylo vyjímkou. Snažíme se pořídit nějaké zajímavé fotky opičí rodinky (tím, že vyšleme Marka do jejich blízkosti) a po chvíli pozorujeme, jak Marek prchá před rozzuřenou opicí, která na něj cení čelist. Poté zkouší fotografický úlovek Pavel. Přibližuje se k opicím, a když na něj vyběhnou, neutíká a taky vycení zuby na opice a vydává výhružné zvuky. To opice dost zmátlo a nakonec se pár fotek podaří udělat. Po finální prohlídce jdeme na hodinku na internet a pak se postupně přemísťujeme na autobus, kterým jedeme celou noc do města Agra. 14.3.2002 - Čtvrtek V 6.00 ráno se ubytováváme v hotelu v Agře, ze kterého je přímý výhled na Taj Mahal a dáváme si šlofíčka až do odpoledne. U pokladny k tomuto nejmonumentálnějšímu mauzoleu všech dob nám poklesnou čelisti při placení neuvěřitelných 750 rupií za osobu za vstupné (přitom místní obyvatelé platí pouhých 20). Ale co naplat už jsme sem jednou dojeli, vysypeme naše peněženky a vcházíme západní branou do tohoto nádherného komplexu vystavěného z bílého mramoru a dlážděného červeným. Odchytává nás průvodce, a tak ve snaze zjistit ještě něco více, než je napsáno v naší chytré knížce si jej najímáme. Do té doby, než jsme kývli, že ho bereme mluví celkem obstojnou angličtinou. Chyba, pouze naučené fráze. Jakmile se jej na cokoliv zeptáme, nereaguje a je jako magnetofonová kazeta. Nicméně si procházíme nádherný park spojený s Tajem a prohlížíme si mistrovskou práci tehdejších kameníků, kteří dokázali toto dílo během 22 let (taky jich na tom dělalo ve dne v noci 20000) uvézt do této podoby. Taky se jim ovšem povedlo zruinovat státní kasu a tak vládce, který toto dílo postavil na počest své mrtvé druhé žene (kterou miloval tak, ze když zemřela při porodu dítěte, jeho vlasy přes noc zešedly), uvěznili v Pevnosti Agra, ze které měl pak nadosmrti výhled na tento památník - Taj Mahal. V parku zůstáváme až do setmění a pořizujeme spoustu fotografií. Poté jdeme do našeho hotelu a přímo před námi je velká cedule psána česky, ze nás zvou do restaurace ANO na skvělé jídlo. Obsluhující a majitel restauračky je utečenec z Pákistánu, velmi příjemný chlapík, který pobýval i nějakou dobu v česku a proto má rád Čechy. Ihned nám dává 50% slevu na veškeré jídlo v jídelníčku a tak si dáváme pořadně do nosu (vydělal na kvantitě objednaného jídla, když každý snědl asi 4 různé večere). Večer se jdeme projít do místních uliček, ale kromě věčného vtírání se nabízečů neobjevujeme nic zajímavého a proto končíme den v našem hotelu. 15.3.2002 - Pátek Ráno se balíme a taxíkem vyrážíme k Fort Agra na vlakové nádraží zjistit odjezd vlaku. Je to v pohodě, jede to až k večeru a tak máme celý den na projití zdejších tržišť, jiných památek (které jsou ovšem většinou v pátek zavřené, nebo je tam takové vstupné, že to nemá cenu tam chodit). A teď matematická úloha: jedeme z místa A (Agra) do místa J (Jaipur) vzdálenost je podle jízdenky i mapy 254 km. Vlak jede průměrnou rychlostí 80Km za hodinu a má pouze dvě 20 minutové zastávky. Za jak dlouho máme být na místě B? Ať jste spočetli cokoliv, je to špatně. Vlak jede v Asii 8.5 hodiny. Že by časová smyčka? Jinak si to nelze vysvětlit. 16.3.2002 - Sobota Ve 4.00 ráno vysedáme na nádraží v Jaipuru a jelikož je ještě tma, rozhodujeme se na chvíli zdřímnout v nádražní hale. Naštestí tu také tráví noc jeden človíček, který zná zdejší místa velmi dobře a v 6.00 nás zavádí na místo, které kdysi sloužilo jako lázně pro tehdejšího vládce. Byly vystaveny v jednom nádherném údolí, a když do něj pomalu sestupujeme objevuje se nám v oparu nádherné město jak vystřižené z nějakého dobrodružného filmu. Místo obyvatel se v ulicích potulují stovky malých opiček, které spokojeně pojídají banány, arašídy a další pamlsky, které jim každou sobotu nosí lidé. Později se objevuje i pár lidí koupajících se v těchto chátrajících lázních. Opice se nás vůbec nebojí a některé si s námi dokonce podají ruce. Jelikož jsme na severozápadě Indie, kde je víceméně poušť, už v 9.00 svlékáme vše co můžeme abychom se neuvařili ve vlastní šťávě. Prochazíme si město, prolézáme a fotíme památky a nakonec se ocitáme na autobusovém nádraží odkud nám skoro ihned jede autobus do města Pushkar. Po 3 hodinách dojíždíme do tohoto města. Teplota se pohybuje okolo 40 stupňů, obloha je bez mráčku a vítr tady taky neexistuje. Všechno jako by v této sluneční výhni ztuhlo a pohybuje se jen velmi pomalu. Krávy ležící ve stínu stejně jako lidé či prasata. Jen neúnavní nabízeči se nám snaží vnutit ubytování. Smůla. Podařilo se to totiž už jednomu člověku v autobuse a tak jej následujeme do jeho hotelu. Ve stínu pokoje po velmi dobrém obědě uleháme k odpolednímu odpočinku a vyrážíme až v 18.00 ke zdejšímu svatému jezeru zasvěcenému bohovi Shivovi. Čekali jsme zde koupající se lidičky ve svaté vodě, ale to, že na břehu potkáme asi 100 pohodových cestovatelů ze všech koutů světa, kteří si zde jen tak odpočívají, jiní hrají na bubny, jiní tančí nebo hrají nějaké hry a samozřejmě se zde pokuřuje travka nebo hašiš. Tyto nabídky odmítáme a asi hodinu posedíme a pohupujeme se v rytmech bubnů. Pak si jdeme odbýt svou internetovou potřebu na hodinku do kavárny. Večer jsme šli opět ke svatému jezeru, ale všichni lidé, kteří tam seděli odpoledne se někam přemístili a nám se nepodařilo zjistit kam. Proto jsme jen tak poseděli u břehu a zašli si dát nějaké jídlo z místní kuchyně. Už nám ani nepřijde, že maso je zde neznámý pojem. Jelikož jsme unaveni z cesty, ještě si naposled projdeme místní trhy, koupíme nějaké to oblečení a jdeme spát do našeho hotelu. 17.3.2002 - Neděle Ráno vyrážíme opět do místních ulic, prohlížíme nesmysly, které zde prodávají, debatujeme s místňákama a ochutnáváme všechno co je k snědku či k vypití. Kupujeme si jízdenku na autobus na 22.00 večer, jelikož se chceme přemístit do města Jaisalmer. Celý den prožíváme v pohodové slunečné atmosféře, a když ve 23.00 přijíždí autobus, říkáme si, že tentokrát to zpoždění není tak strašné. V autobuse, který celou cestu troubí, nedá se v něm spát, protože naše nohy jsou delší než je místo mezi sedadly přečkáváme velmi nepříjemnou noc, ale nakonec se dostáváme tak kam potřebujeme (od některých lidí se dozvídáme, že se dost často stává, že řidič autobusu zabloudí, ale nám se to naštěstí nestalo). 18.3.2002 - Pondělí Vystupujeme v městečku Jajsalmer a jako supi se na nás vrhají naháněči cestovních kanceláří. Nechali jsme se zlákat jednou cestovkou na dobrou cenu, ale jakmile nás dovezli do jejich kanceláře, vše se mění, cena je 4x vyšší než nabízeli u autobusu. Toto si ovšem nenecháváme líbit a jdeme se porozhlédnout po jiných cestovkách. Nakonec se nám podaří domluvit si dvoudenní výlet do pouště za velmi přijatelnou cenu a v 15.00 nasedáme do jeepu a jedeme přes staré památky (původní hlavní město daného státu) a chrámy asi 50 kilometrů do pouště. Tam nás již čekají velbloudi na kterých jedeme cca hodinu do pouště. Tito velbloudi jsou daleko větší, než jsme zažili v Egyptě a mají nádherně upravovanou srst (jsou na ní vymalovány různé ornamenty). Velbloud je velmi milé a chytré zvířátko. Tam kde ho necháte ležet, tak leží třeba celý den. A poslouchá taky velmi dobře. Dojíždíme na jednu velkou písečnou dunu a náš průvodce říká, že zde přenocujeme. Rozdělává oheň, vaří nám večeři a my se zatím šplháme nahoru na písečnou dunu abychom viděli západ slunce. Na vrcholku duny vidíme asi kilometr od nás malou vesničku kočovného kmene a vyrážíme se tam podívat. Tito lidé však nemají zájem o nějaký kontakt s bělochy a proto jim nebereme jejich soukromí a jdeme se navečeřet. Po jídle nás průvodce i velbloudi odjíždějí domů a my spíme uprostřed pouště na hranicích z Pákistánem a Indii jen tak pod hvězdami. 19.3.2002 - Úterý Ráno přijíždějí naši velbloudi a jedeme cca 20 kilometrů pouští. Náš průvodce nás naučil jak velbloudy řídit a tak dáváme i závody, který velbloud pojede nejrychleji. Když takový velbloud běží, je dost problematické se udržet, protože to hodně hází. Když po cca 4 hodinách slézáme z velbloudů, jsme rádi, že jsme si neobjednali delší výlet. Šíleně nás bolí zadek a záda. Po chvíli nám přijíždí jeep a odváží nás do Jaisalmeru. Bereme si taxíka aby nás hodil na nádraží a stavíme se do řady (na konec chumlu) asi 30 vojáků a čekáme, že si koupíme jízdenku. Když se však ani po dvou hodinách řada nepohnula, vojáků je před námi pořád stejně, ne-li více, Pavlovi dochází trpělivost a se slovy, tohle je nějaká disciplína? Staví vojáky do latě. Pak už si nikdo nedovolí se předběhnout a za půl hodiny máme lístek v kapse. Jelikož to jede až večer, vracíme se do města a protože toto město slouží zároveň jako obranná pevnost, jdeme se podívat na hradby této impozantní stavby. Večer nasedáme do vlaku a konečně cestujeme trochu pohodlněji, jelikož jsme si koupili jízdenky do lůžkové části. 20.3.2002 - Středa Přijíždíme do města Ahmedabad, které je centrem nepokojů mezi muslimy a hinduisty. Ti se tady mezi sebou řežou o jedno místo, které je pro obě náboženství svaté a každou chvíli je tu několik mrtvých. Chceme se na tyto boje jít podívat, ale místňák nás ubezpečuje, že zrovna dnes se nic neděje. Nuda. Tak si kupujeme lístek do Mumbaje a pokračujeme v cestě. O dva dny později jsem si v místních novinách přečetl, že 21.3 (den po naší návštěvě) se strhly boje v celém Ahmedababadu a výsledek 6 mrtvých a 15 zraněných). 21.3.2002 - Čtvrtek Snažíme se dostat dolů na jihozápad k moři do státu Goa a města Vagator. Celá cesta s několika přestupy nám trvá 48 hodin (z Jaisalmeru do Vagatoru) a ujeli jsme více než 2500 kilometrů. Moře vidíme už za tmy, a tak se akorát ubytováváme a jdeme spát. 22.3.2002 - Pátek Ráno se rozhodujeme přemístit se úplně na jih státu Goa, kde nám bylo řečeno, že se nachází nejlepší pláže v Indii. Po několika přestupech místními autobusy vystupujeme v malebném městečku Palolem. Turistů je velmi málo a proto se resorty předhánějí, kdo nabídne nižší cenu. Nakonec se ubytováváme přímo na pláži v bambusové chýši, a protože je to tak levné a chceme se pořadně vyspat, objednáváme si ty chýše hned raději dvě. Konečně přišla chvíle na kterou jsme se již těšili dlouhou dobu. Skočit do vln Arabského moře, opalovat se na nádherné pláži a v pozadí mít kokosové háje. Odpoledne jdeme na dobré jídlo a jelikož stát Goa má povoleno požívání alkoholu, dáváme si místní, kupodivu celkem dobré, pivo. A taktéž zde dělají velmi dobré ryby. Po pár pivech (jedno má 650ml a 5% alkoholu) se potkáváme s těmi děvčaty, co jsme s nimi cestovali první dva dny. Večer se na pláži má konat velká párty z ohněm a tak se pomalu připravujeme (hodina šlofíčka) na tuto party. Bohužel mi začíná být nějak divně a tak na party vyráží jen Pavel a Marek. Já se trápím na chatce až do 23.00, kdy to trochu polevuje. Pak i já vyrážím na pláž a paříme cca do 2.00 do rána. 23.3.2002 - Sobota Ráno jsem vyrazil na pláž. Celý den jsme se opalovali, koupali a hráli s diskem. Večer jsme si zašli na dobrou večeři. 24.3.2002 - Neděle Další a poslední pohodový den na pláži. Jelikož jsme byli už ze včerejška přismahlí, tento den jsme strávili většinou ve stínu palem nebo ve vodě. Odpoledne jsme se přemístili na autobus, který nás zavezl na vlak. Tímto vlakem jsme pak celou noc jeli do Mumbaje. Měli jsme sice zakoupen lístek do první třídy, ale neměli jsme rezervaci a tak jsme stejně jeli třetí třídou. 25.3.2002 - Pondělí Ráno jsme dojeli totálně vyčerpaní do Mumbaje, zašli jsme se podívat na Gateway to India (bránu do Indie), což je monumentální stavba u moře a zde jsme si taky lehli do stínu na dlážděnou zem a odpočívali. Když již slunce začalo svítit extrémně, šli jsme se projít po uličkách Mumbaje a mrkli jsme se i na různé trhy. V určitých ulicích kvete i prostituce a to i přes den. Odpoledne jsme zamířili na letiště a zarazilo nás gheto nejchudších z nejchudších bydlící kousek od letiště. Letadlo do Milána nám letělo po půlnoci a tak jsme čekali v klimatizované letištní hale a dali se trochu do pořádku, co se týče holení a oblečení. 26.3.2002 - Úterý V Miláně jsme měli 3 hodiny na přestup a tak jsme jen tak polehávali a posedávali na letišti než to konečně letělo. Do Prahy jsme doletěli v poledne a bylo pod nulou. Pavel čekal jestli se neobjeví náš nůž a já jel k Beatě pro naše věci. Potkali jsme se na nádraží, koupili lístek a za 5 minut jel vlak. Doma jsem byl v 18.00. Autor: Petr.G